Zdroj odpovědí na vaše nejzávažnější tabu otázky,


které vám upírali někteří rodiče, naprostá většina vychovatelů, učitelů, politiků a filosofů, a všichni psychologové, psychiatři,
 nevyjímaje všelijaké duchovní a náboženské systémy:


Bible Kralická




Co je největším problémem člověka a lidstva?

      Porušenost člověka = hřích - jeho zpronevěření se původnímu účelu = minutí se cíle.
Hřích je vždy prosazení vlastní vůle člověka na úkor vůle Boží - bariéra mezi Bohem a člověkem.
Odtud pramení chorobná nenávist člověka k pravdě.



 Jak může člověk  být porušený, když lidstvo dosáhlo takových technických a společenských vymožeností, výšin kultury a umění?
      
    Každý člověk přiměřeně věku si stačil všimnout, že na tomto světě existují nemoci, utrpení a smrt.
Ráj podle Boží vůle zřejmě vypadal úplně jinak. Avšak porušený člověk se s tímto nenormálním stavem - rájem podle člověka - snaží vyrovnat a zvykl si na něj jako na samozřejmou věc už odjakživa. Zaměnil vezdejší prostředky k obživě za cíl. Pomíjivé peníze
a bohatství se namísto prostředků k usnadnění života staly cílem k zotročení.  
Avšak Bůh - Stvořitel člověka - vydal nekompromisní a pravdivé svědectví v Bibli. To nejlepší na porušeném člověku je natolik dobré, že to nakonec musí přikrýt hlína.


Jak může člověk poznat pravdu, když okolo je tolik náboženství?

    Člověk, který hledá pravdu, ji určitě nalezne. Vždyť pravda Boží svítí jako světlo v temnotách. Bůh zaslíbil, že hledajícím se dá poznat. Pravdu je dokonce možné poznat i podle ovoce těch, kteří ji zastávají. Pravdu v Bibli lze rozeznat od smetí všude okolo.
Kdežto ti, kteří o pravdu nestojí, ji nikdy skutečně hledat nebudou. Pro ně je vše relativní. Takoví potřebují dokazovat, že slunce je slunce, avšak stejně důkazům nikdy neuvěří. Jejich pravdou je pouze jejich břicho a jejich přízemní pomíjivé potřeby.


Jaký byl původní smysl života člověka před jeho pádem?

    Žít věčně na zemi v dokonalém vztahu se svým Stvořitelem a ostatním stvořením na základě darované svobodné vůle a svobodné podrobení se dokonalé vůli Stvořitelově.


Proč došlo ke hříchu člověka?

    Dokonalé stvoření, které poprvé spáchalo hřích, byl Lucifer = Světlonoš. Skrze svou pýchu se chtěl povýšit nad Stvořitele. Neuznal Boží nadřízený Majestát a tím se zvrhl v Satana = Odpůrce. Svedl celou třetinu duchovních bytostí a lží podvedl i neposlušného člověka.
Od té doby existuje smrt = oddělení stvoření od pravého života - Boha.
Svedený hříšný člověk chce od té doby být na Bohu nezávislý, což mu však umožňuje darovaná vůle a svoboda. Bůh ctí darovanou svobodu a vůli, protože je od Něho a je dokonalá. Avšak odpovědnost člověka za své konání je dokonalá stejným způsobem a nelze se jí ničím vyhnout, protože tím by Bůh popřel principy, které původně dal. Popřel by tím Spravedlnost - sám sebe.

Co člověk zaseje, to také bude sklízet.



Jaký je nyní smysl života člověka (lidí) na této zemi, když je člověk hříšný a smrtelný?

    Smrt člověka způsobila to, že člověk nemůže už konat svou vůli a činy namířené proti Bohu donekonečna. Avšak původní záměr nekonečnosti existence stvořených bytostí tím vůbec není nijak popřen, nebo dotčen. Kdyby Bůh nebyl schopen dodržet své vlastní zákony a principy, nemohl by totiž být Bohem. Avšak On JEST.
Smrt tudíž není koncem existence, nýbrž rozdělením, resp. oddělením existencí; v případě člověka oddělením duše (přirozenosti/ega) od těla.
          
  Smyslem života člověka tedy je určit svůj definitivní stav ve věčnosti. Naprostá většina všech lidí tak činí bezděky a nevědomě. Někteří lidé (existencionalisté) vylučují jakýkoliv smysl života. Mýlí se za cenu svojí duše. Mimochodem - z těchto se rekrutuje převážná část sebevrahů.
Zbytku lidí - naprosté menšině - zcela cílevědomě záleží na věčnosti. U jednotlivců této menšiny zásadně rozhoduje o věčnosti jejich postoj k pravdě - a z nich opět většina: nepřijali lásky k pravdě, aby spaseni/zachráněni byli.

Zbytek ze zbytku jsou ti, kteří skutečně milují pravdu.
  


Říká se, že život není "černobílý, nýbrž barevný". Není to přesně tak ve věčnosti?

     Nikoli. Ve věčnosti jsou reálné pouze dvě následující možnosti:   
  1.    stav absolutní přítomnosti Stvořitele, kterého jsem poznal jako svého Zachránce a Pána už za svého života zde na zemi (jde o dokonalý život z Boha)
  2.    stav absolutního trápení bez Boha (duchovní smrt navěky = oddělení od Boha), jehož svědectví bylo člověku celý pozemský život naprosto lhostejné, nepohodlné, případně zcela nepřijatelné. Jde o absolutně zoufalý stav bez jakékoliv vyhlídky na sebemenší pozitivní změnu. Praktický důsledek toho, že člověk svědectví Bible ignoroval, snažil se je zneplatnit pro své svědomí, nebo usiloval je vymýtit. V každém z těchto případů  tito lidé učinili z Boha lháře navzdory tomu, že o sobě prohlásil:
         Já jsem ta cesta, i pravda, i život...


Existuje po smrti člověka nějaký mezistav, kdy by byla možná náprava člověka, respektive možnost změny jeho budoucího stavu?

    Nikoli. Katolický očistec, zadní vrátka pro vychytralce anebo vymyšlený princip reinkarnace jsou biblickému svědectví naprosto cizí a odporné. Avšak lidem, kteří zavrhují pravdu, jsou lživým balzámem na jejich svrablavé uši a porušené, či vypálené svědomí.
Pozemský život každého (a to dokonce i těch zavražděných potratovým průmyslem, nebo malých dětí neschopných se rozhodovat) je dostatečně dlouhý na to, aby postačil k určení jeho stavu ve věčnosti.

Jak je možné, že každý život člověka je dostatečně dlouhý i pro ty potratem postižené, nebo malé děti?

    Libovolné činy padlého člověka nedokáží změnit nebo narušit dokonalé plány Stvořitele.
Nenarozené, nebo malé děti nejsou schopné se rozhodovat. Proto existuje princip odpovědnosti jejich rodičů za ně. Jací rodiče, takové děti.


Svědkové Jehovovi tvrdí, že pouze oni mají věčný život. Adventisté podobně tvrdí, že pro odpůrce jejich učení smrtí vše končí a žádné peklo (resp. věčnost) neexistuje.

    Bible svědčí na mnoha místech o tom, že věčnost platí naprosto pro všechny lidi bez vyjímky. Lidé by rádi zrušili Bohem daný princip zodpovědnosti, avšak nemohou. Záležitostí každého je, kde tuto věčnost prožije.


Která státem registrovaná náboženství, denominace či roztodivné duchovní směry a učení jsou ty správné?
   
    Žádné. Cokoli založili lidé je lidského původu, porušené a tedy protibožské. Klamem jsou i tzv. střípky pravdy údajně rozeseté porůznu.
Maličko duchovní nečistoty zamíchané do pravdy však už není pravda. Trošička pravdy vstrčená do zbytku lži je totéž. Lidmi kýžená tolerance v duchovní oblasti je neklamnou známkou jejich porušenosti před Bohem.  Jakákoli světská - státní přízeň nějakému náboženství je důkazem jeho zcestnosti.
Co je nemožné u lidí, je však možné u Boha. Proto před Bohem obstojí pouze to, co je původní = Jeho dílo. Jen Církev - Boží domácnost lidí - zbudovaná na úhelném kameni - Pánu Ježíšovi, Spasiteli a Zachránci.


Proč je pro naprostou většinu lidí osoba Ježíše z Nazaretu strašákem nebo kamenem úrazu, kterému se usilují oklikou vyhnout?

     Bible vydává svědectví o tom, že člověk je od přirozenosti před Bohem porušený (hřích) bez ohledu na to, jak si sám sobě připadá.
Charakteristickým rysem nebo důkazem toho je diktát hříchu, který velí člověku neměnit tento stav a nadále v něm setrvávat. Nevpustit pravdu - Boží světlo do temného svědomí. Zachovat se jako přirozenost tohoto světa - nemít vůbec nic společného s tesařem z Nazaretu, který jako jediný na zemi žil dokonalý život podle Božích měřítek. Zbavit se jej bylo pro svévolné hříšníky tehdy stejně aktuální jako pro mnohé dnes. Porušený člověk a svět nechtějí být usvědčováni ze své zpropadenosti a odpovědnosti před Bohem. Pravda je přirozenému člověku trnem v oku, protože konfrontuje s realitou a usvědčuje. Proto i někteří ti, kteří tehdy byli zázračně nasyceni, nebo uzdraveni, posléze jako šílení jednomyslně volali k Pilátovi: "Ukřižuj jej!" Proto se většina lidí o Bibli vůbec nechce zajímat. Protože jde o pravdu, o skutečné Slovo - Pána a Stvořitele.


Copak pravda může zachránit člověka od spravedlnosti?

    Tato otázka nemá smysl, protože Boží spravedlnost je naplněna naprosto vždycky a bez vyjímek.


Je možné se vyhnout věčným následkům hříchu?

    Toto je mnohem lepší otázka. Odpověď zní: Ano.
Desatero přikázání slouží dodnes jako zrcadlo, podle něhož člověk je schopen rozeznat, že je před Bohem nečistý. Avšak zrcadlem se ještě nikdo nikdy neumyl; a byl by to zřejmý nesmysl, neboť historie dostatečně dokázala, že žádný člověk od přirozenosti není schopen tento zákon naplnit. Proto Bůh nepožaduje po člověku, aby se snažil něco dodržovat. Bylo by to z lidské síly lidsky nedokonalé - lidé by své rádoby dobré chování rádi směňovali za Boží přízeň. 
Bůh však člověku opatřil nejen dokonalé zrcadlo, nýbrž i dokonalý prostředek k očištění - nabídl člověku milost, která se na člověka může vztahovat pouze tehdy, pokud on uvěří. Toto uvěření není ledajaká věc. Lidé jsou běžně ochotni uvěřit všelijaké lži a podvodu, ale pravdě Boží uvěří opravdu málokdo.  Uvěřit Bohu znamená, že vše, co Bůh předkládá k uvěření, je člověkem přijato jako naprostá a nepohnutelná pravda. Člověk k ní nemůže nic přidat ani z ní nic ubrat.
  Bůh tedy poslal na zem svého jediného syna v osobě Ježíše z Nazaretu, aby On nekonečně božsky čistý zaplatil cenu - výkupné za hříšníky. Zemřel smírčí smrtí za hříšníky jako jejich zástupce v potrestání, a byl vzkříšen třetího dne.
Od doby Jeho odchodu ke svému Otci v nebesích trvá doba milosti. Skončí okamžikem vytržení ze světa všech, kteří Jemu uvěřili. Tito obdrželi nový život z Boha. Poté On přijde na zem podruhé. Nikoli však s milostí, nýbrž jako Soudce nad těmi, kteří touto milostí pohrdli.
 

Proč je zdůrazňována víra, když vidění očima je "průkaznější" vůči realitě?

    Bůh vyvolil víru jako prostředek k nápravě věcí člověka. Nejedná se tedy o lidskou volbu.
Víra Boží v sobě zahrnuje princip neotřesitelné důvěry Tomu, Kdo svědectví vydal, že On je vždy pravdivý.
 Neuvěřit Bohu znamená položit Jej tedy za lháře. Kdo Boží nabídku odmítl, bude Bohem rovněž odmítnut.
Živá víra však nese ovoce podle Boží vůle. Je to skutečná vzácnost, které si Bůh cení.