Křesťan a vánoční stromek.

„Ustanovení zajisté těch národů jsou pouhá marnost. Nebo setna dřevo sekerou v lese, stříbrem a zlatem ozdobí je." Jeremiáš 10: 3-4

Není snad nic, co by nemělo vůbec podklad v Písmě, co však i dítky Boží spojují s osobou svého Spasitele, jako Vánoce. Jelikož tyto svátky mnohým dítkám Božím přirostly k srdci, chceme o nich učinit několik skromných poznámek a předložit úvaze našich milých bratří a sester.

Je velmi pozoruhodnou skutečností že nám Bůh nesděluje přesnějších zpráv o dnu narození Pána Ježíše, ačkoli nám jiné události určuje s velikou přesností ve Starém Zákoně i na den a v Novém Zákoně i na hodinu, když se např. vyvrcholuje slavné dílo našeho spasení na Golgatě. Jelikož evangelisté nebyli povrchní při spisování evangelií, zvláště Lukáš, má to jistě hluboký důvod, že nám Bůh přesné datum narození našeho Spasitele zamlčel. Vždyť příchodem Syna Božího v těle mělo právě přestat pozorování a šetření dnů a nemohl se tedy On, „Otec věčnosti" (Izaiáš 9:6), stát předmětem nových památných dnů. Věrou v Jeho osobu jsme odpoutáni od věcí viditelných a hmatatelných a náš zřetel je obrácen k věcem neviditelným, k nadějným a budoucím událostem. Narození Páně, Jeho první příchod v těle byl kdysi pro Židy zářivou nadějí a očekávanou událostí. Abraham se radoval, když tento den viděl, a byla to radost všemu lidu, když Bůh v plnosti času se zjevil ve svém milém Synu, který přijal tělo člověka.

Očekával Bůh od svého lidu, aby po tomto dni vyhlížel? Zajisté! Proto ta proroctví, oběti a svátky, které všechny ukazovaly na něj, který byl potěšením Izraele. Simeon, Anna a mnozí jiní Ho čekali. Bůh nám však neoznámil přesné datum toho dne, a proto si nemůžeme zvláštním dnem připomínat ony jásavé hlasy nebeských zástupů a dojemnou oddanost klanějících se mudrců od východu. Ale i kdyby nám Bůh ono datum oznámil, měli bychom zkoumat Písma, zda je v souhlase s Jeho vůlí, abychom tento den nějakým způsobem slavili. Jestliže Bůh něco nepřikázal, měli bychom se bát něco si vymýšlet a zachovávat jen z toho důvodu, že se to zamlouvá našim citům.

Jak se to tedy stalo, že byl ustanoven 25. prosinec jako den narození Páně? ¹⁾ Až do třetího století křesťané neslavili narození Páně a také toto datum neznali. Jakmile počínala upadat duchovnost církve, počali se projevovat tělesné snahy a chtěly "napomáhat" dílu Božímu. Římská církev si chtěla získat pohany, kteří slavili 25. prosince svátek narození bohyně Isis. Aby pohanům svátek nevzala a současně je také získala jako své stoupence, prohlásila ten den bez nejmenšího podkladu dnem narození Páně. Tertullian roku 230 velice trpce naříká na slabost "křesťanů", kteří slaví Vánoce! Svátek sám o sobě je tedy původu pohanského a nemá nic společného s prvokřesťanským životem, jak jej vidíme zachycený v listech apoštolů.

¹⁾Podle Adlofových „Biblických letopisů" můžeme mít s největší pravděpodobností za to, že se Pán narodil mezi 12. dubnem a 22. listopadem (str. 302).

Ale i způsob slavení Vánoc má svůj původ a podklad v dávných pohanských zvycích. V době zimního slunovratu, kdy životodárné slunce je od nás nejvíce vzdáleno, mohlo se člověku zdát, že je více vydán zhoubným silám nepřátelských zlých mocí. Slovo Boží nám praví, že zlo vyhledává tmu (Jan 3:19, 20). Od pradávna bylo zvykem vyhánět zlé duchy křikem, zvoněním, střelbou, práskáním biče a jinými hřmotnými způsoby. K tomu přistoupilo světlo, jehož se zlé moci štítí, a rostlinná zeleň, která byla člověku symbolem života, jejž smrt nebyla s to zdolat. Věčná zeleň smrků, jedlí, břečťanů, jalovce i tisu se stala člověku výrazem spásy, záchranou.

Ve všech krajinách jižního Německa bylo světlo obranou proti zlým duchům. Bylo spojováno s obřadným vykuřováním. Ve východním a severním Německu dávali přednost zvonění. V rostlinné zeleni hledali svou ochranu obyvatelé Falce a zvláště Alsaska, kde dlužno hledat kolébku kultu vánočního stromku. Z Německa se rozšířil vánoční stromek po střední Evropě a odtud do Evropy ostatní.

Na počátku XIX. století objevuje se v Gdaňsku, kam jeho kult zanesli pruští důstojníci a úředníci roku 1815. V téže době se ujal i v Dánsku a Norsku. Nejstarší doklady o vánočním stromku v Maďarsku pocházejí z roku 1830, kde se ovšem objevuje jen v bohatých rodinách. Teprve v polovici XIX. století setkáváme se s vánočním stromkem ve Španělsku, Rumunsku a Itálii. Do Francie přinesly vánoční stromek německé protestantské rodiny z Alsaska a Anglii seznámil s vánočním stromkem německý princ Albert, manžel anglické královny Viktorie. Švédové vánočního stromku v našem smyslu neznají. Do roku 1812, kdy se objevil vánoční stromek po prvé v Praze jako zajímavá podívaná v bytě německého divadelního ředitele p. Liebicha, nebyl vánoční stromek v Čechách a na Moravě znám. Tehdy jej nazývali „kryšpán" a „tonenbóm". Z „Babičky" Boženy Němcové víme, že babička zvyk vánočního stromku neznala. Zdá se, že na českém venkově znají vánoční stromek od šedesátých let minulého století. ²⁾

Nejstarším stromkem však nebyl smrček nebo jedlička, nýbrž čarovný tis. V Durynsku ještě ku konci minulého století sloužili tisové haluze jako bezpečný prostředek k ochraně obytných domů a stájí před kouzelnou moci čarodějnic.

Připomeneme-li si, že nám Bůh den narození našeho Spasitele zamlčel a uvědomíme-li si pohanské a pověrčivé pozadí vánočních zvyků, je dojemně tragické, že miliony duší, které setrvávají v moci satanově, domněle oslavují narození Spasitele, který jediný je může vytrhnout z moci temnosti a ochránit před vším zlým, ale k Němu se u víře a v pokání neobracejí, nýbrž utíkají se v podvědomí proti zlým silám k zeleni a svíčkám a setrvávají dále ve svých hříších! Přitom dovedou i ronit slzy a bývají citově hluboce zasaženy a dojaty.

Domníváme se, že vykoupený lid Boží si nemá pro štěstí schovávat podkovy nebo čtyřlístky a těm podobné věci a nosit talismany, poněvadž se tím staví pod vliv a moc satanovu.

Podobně se domníváme, že nemá mít vykoupený lid Boží, který přesně rozlišuje mezi tradicí a Slovem Božím, které je jeho jediným podkladem vyznání a života, účasti na vánočních slavnostech, že si nemá do svých příbytků stavět vánoční stromky a zachovávat vánoční zvyky, i kdyby byly původu slovanského! Poněvadž v tom případě by mu platilo slovo Písma "Vykoupeni jste z marného

²⁾ Mikoláš Aleš uvádí ve svém životopise výslovně, že za jeho mládí nebyl znám vánoční stromek

svého obcování toho od otců vydaného". "Dostiť jest zajisté nám na tom přeběhlém času života, v němž jsme libosti pohanů páchali ... a protož, když s nimi neběháte ... , zdá se jim to cosi nového býti" (1. Petr. 2:18; 4:3, 4). l jiná místa Slova Božího nám jasně praví: „Abyste již více nechodili, jako i jiní pohané chodí, v marnosti mysli své" (Efezským 4:17). "Netáhněte jha s nevěřícími. Nebo jaký jest spolek spravedlnosti s nepravostí? A jaké obcování světla s temnostmi? A jaké srovnání Krista s Beliálem? Aneb jaký díl věrnému s nevěrným? A jaké spolčení chrámu Božího s modlami? Nebo vy jste chrám Boha živého, jakž pověděl Bůh: Přebývati budu v nich, a procházeti se a budu jejich Bohem a oni budou mým lidem. A protož vyjdětež z prostředku jejich, a oddělte se, praví Pán: a nečistého se nedotýkejte, a já přijmu vás. A budu vám za Otce, a vy mi budete za syny a za dcery, praví Pán všemohoucí" (2. Korintským 6, 14-18). A právě v době vánoční vyvrcholuje nebezpečí spolčování lidu Božího s lidem tohoto světa v společných vánočních radostech.

Slavení Vánoc nevzniklo z lásky k Pánu, která se projevuje poslušností a věrností ke Slovu Božímu, nýbrž z tělesnosti. Je záležitostí citů, proto v nich a v jejich zachovávání není nic duchovního a nemohou tedy být prostředkem k probuzení, prohloubení a pěstováni duchovního života (leda duševního). Ale i kdyby tomu tak bylo, nemůžeme konat něco zlého, aby z toho vzniklo něco dobré (Římanům 3:8)! V době milosti, v níž žijeme, neprojevuje se a také se neudržuje život z Boha něčím hmotným, tedy žádným obřadem nebo zvláštním rouchem nebo zvláštní budovou, tedy ani svátky. Jak jsme se již zmínili, byl první příchod Páně zářivou nadějí pro Izraele. Kdo slaví Vánoce, vrací se vlastně do údobí, které již minulo a chce se přiživovat na něčem, co patřilo Izraeli.

V době zákona Bůh očekával od svého lidu, že bude vyhlížet po příchodu Jeho Syna. Co očekává nyní Bůh od svého novozákonního lidu? Abychom očekávali Jeho milého Syna (1.Tessalonicenským 1:10)! Proto chléb a kalich jednak nás spojují s Golgotou, které Bůh připisuje jedinečný význam, a pak s druhým příchodem Páně "... dokudž nepřijde" (1. Korintským 11:26). O tomto druhém příchodu Páně mluví každý pětadvacátý verš Nového Zákona. Dal nám tedy Bůh velmi vzácný a zářivý cíl, k němuž má být cele zaměřen náš život.

Žel, že se nepříteli podařilo tuto pravdu zakrýt nejen širokým masám matrikových „k ř e s ť a n ů", ale i mnohým znovuzrozeným lidem, upřímným dítkám Božím. Podle Písma se domníváme, že by odpovídalo Božímu smýšlení a oslavě Pána Ježíše, kdyby se místo slavení Vánoc, při nichž se obrací pozornost do dávné minulosti mnohdy velmi mlhavě k „nemluvněti", „Ježíškovi", ale většinou se jména Spasitele zneužívá pro docela jiné účely. Kdyby se místo toho ozývalo od vesnice k vesnici, od města k městu „Pán přijde! Pán přijde tomuto světu jako soudce! On přijde! On přijde!"

V době předvánoční a povánoční se trápí dítko Boží ustavičným slyšením a čtením slova „Ježíšek" a různými dotazy lidí, kteří Pána Ježíše neznají, co mu přinesl „Ježíšek". Ne méně bolestně se nás dotýkají „vánoční pozdravy" a přání „veselých, radostných, klidných a všelijak jiných Vánoc". Vždyť i v tom máme uskutečňovat: „Jest lid jakýsi rozptýlený a roztroušený mezi lidem ve všech krajinách království tvého, jejichž práva rozdílná jsou ode všech národů práv pak královských neostříhají" (Ester 3:8).

Symbolika vánočního stromu:

1. Mrtvý strom. Strom oddělený od svých kořenů je mrtvý. Tak je člověk svými hříchy oddělen od Boha. Je duchovně mrtev.

2. Ozdobený strom. Cukroví, ovoce, pozlátko, svíčky nebo elektrické žárovky jsou jen zevní ozdoba a nemění nic na skutečnosti, že uříznutý strom je mrtvé dřevo. Již první člověk se zakrýval a ozdoboval. Lidé doposud zakrývají svou duchovní prázdnotu a smrt různými náboženskými formami a obřady, i slavením svátků. Tím vším se podobají ozdobenému dřevu bez života. Dojaté city, slavnostní a nábožná nálada a slavení jakýchkoli svátků neodstraní hřích -ten odstraňuje jen Kristova krev - a nezpůsobí duchovní život; ten působí toliko Bůh.

Čtenáři, tato úvaha je již přibližně půl století stará, přesto stále aktuálnější. Ty, kdo si říkáš křesťan, pamatuj že Bůh, který vyvýšil Svého Syna Pána Ježíše Krista a dal mu jméno (Filipenským 2:9) nad každé jméno, nenechá bez následků (2. Mojžíšova 20:7) to, když se spolupodílíš na něčem, co obírá Syna Božího o jeho čest. Nespolčuj se s těmi, kteří křičeli a dodnes křičí „Nechcemeť, aby tento kraloval nad námi" (Lukáš 19:14). Jim vyhovuje nechat Krista v jeslích. Kaž Krista ukřižovaného (1. Korintským 1:23; 2:2). Čiň učedníky zmrtvýchvstalému Kristu, kterému je dána všechna moc na nebi i na zemi (Matouš 28:18-20). Věz, že každý křesťan se jednou postaví před jeho soudnou stolici, aby vzal od Něj odměnu nebo škodu, podle toho jak zde ve svém těle žil (2. Korintským 5:10; 1. Korintským 3:11-15). Cti to vzácné jméno, v kterém jediném je spása: „Ale toto psáno jest, abyste věřili, že Ježíš jest Kristus, Syn Boží, a abyste věříce, život věčný měli ve jménu jeho" (Jan 20:31) „Tyto věci psal jsem vám věřícím ve jméno Syna Božího, abyste věděli, že máte věčný život, a abyste věřili ve jméno Syna Božího" (1.Jan 5:13) "A neníť v žádném jiném spasení; neboť není jiného jména pod nebem daného lidem, skrze kteréž bychom mohli spaseni býti" (Skutky 4:12). Satan nenávidí toto jméno, podstrčil proto lidem „Ježíška" a stromeček, a tak je obral o Spasitele Ježíše Krista a věčný život.

Neboj se věrný křesťane, že budeš posmíván a v současné době na tebe budou koukat jako na sektáře a spojovat tě třeba s falešnou sektou, říkající si „Svědkové Jehovovi". Již apoštolu Pavlovi nábožní Židé, když jim vyprávěl o Pánu Ježíši Kristu, říkali "Ale žádámeť od tebe slyšeti, jak smyslíš, nebo víme o té sektě, že se jí všudy odpírá" (Skutky 28:22). Neboj se že tě budou nazývat sektářem, a lidé ti budou odpírat, vždyť našeho Pána Ježíše nazývali Belzebubem (Matouš 10:28). Pán Ježíš, než vešel do slávy šel cestou kříže, pro své učedníky jinou cestu nemá. Do nebe široká cesta nevede.

MD